Důležité vyjádření Ústavního soudu: „Orgány veřejné moci se musí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu svých zdrojů.“

Vkauze Jaroslava Kmenty byly dotčeny zásady, jež jsou fundamentální prodemokratický právní stát.

Ve středu 5. června t. r. vyslal Ústavní soud velmi důležité poselství. Přestože zamítl stížnost novináře Jaroslava Kmenty pokutovaného rozvědkou za to, že se ve stanoveném termínu nedostavil k podání vysvětlení, zároveň zdůraznil význam ochrany novinářských zdrojů. Soudce David Uhlíř řekl: „Jasně jsme konstatovali, že státní orgány se musí v každém případě vyvarovat takových postupů, které by zastrašovaly novináře nebo které by takový dojem mohly vzbuzovat.“

Vyjádření soudu považuje Jaroslav Kmenta za cenné adůležité zejména vtéto době, kdy novináře a média neustále atakují dva nejvýše postavení ústavní činitelé země – prezident Miloš Zeman apremiér Andrej Babiš, kteří svými útoky snižují kredit apostavení novinářské profese vdemokratické společnosti.

Kmenta se na Ústavní soud obrátil kvůli sporu, který vedl sÚřadem pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) Tajná služba si ho předvolala loni vlétě zakritický článek Tajné operace Andreje B. vmagazínu Reportér. Protože se termín výslechu žurnalistovi nehodil, požádal o jeho posunutí, načež následovala přetahovaná, nepřiměřený nátlak a poté i pokuta 20.000 Kč za údajné „arogantní nerespektování zákona“ a „urážlivé chování vůčipolicejnímu orgánu“.

Na základě Kmentovy stížnosti posléze Vrchní soud vPraze pokutu zmírnil na 3.000 Kč, ovšem problém srozvědkou neustal.

Kvůli šikanóznímu přístupu tajné služby, který byl jistým druhem nátlaku avydírání, se Jaroslav Kmenta poté obrátil naÚstavní soud. Ten dne 5. 6. 2019 sice stížnost vevěci pokuty pro její bagatelní výši zamítl, ale zastal se novináře proti postupu ÚZSI. Soudce Uhlíř vysvětlil, že chybějící zdvořilost novináře vůči úřadu těžko může zasáhnout základy demokratického právního státu, zatímco určité postupy státních orgánů vůči novinářům a svobodě tisku mohou mít mnohem větší dopad.

Byl to právě princip, nikoli výše pokuty, oč Jaroslav Kmenta u soudu bojoval. Verdikt je důležitý v nastavení pravidel, zajakých mají úřady vyslýchat novináře kjimi napsaným článkům. „Orgány veřejné moci semusí vyvarovat postupu, který by ohrožoval svobodu slova aprávo novináře naochranu svých zdrojů,“ uvedl Ústavní soud.

Ve svém článku publikovaném včasopise Echo24 cituje Kmenta důležité výroky Ústavního soudu:

– Ačkoliv byla ústavní stížnost zamítnuta, dal vmnoha bodech stížnosti Ústavní soud stěžovateli zapravdu.

– Ikdyž Ústavní soud obvykle nevstupuje dooblasti, kterou lze vzhledem kvýšipožadované částky (pokuty) označit zabagatelní, tak sohledem naspecifika popsané věci, zejménasohledem naústavní principy ochrany novinářských zdrojů asvobody tisku – bylo vdaném případě namístě tak učinit ameritorní přezkum připustit.

– Označit ústavní stížnost bezdalšího zazjevně neopodstatněnou nebylo možné, jelikož vkauze sevyskytlo dotčení zásad, fundamentálních prodemokratický právní stát.

– To, že Úřad prozahraniční styky ainformace (ÚZSI) udělil původně stěžovateli pokutu vevýši20 000 Kč, sejeví jako neadekvátní aneproporcionální.

– Stěžovatel opakovaně upozorňoval nato, že jako novinář považoval jednání Úřadu prozahraniční styky ainformace zašikanózní, scílem vyvíjet naněj tlak prostřednictvím prezentování sezpozice síly.

– Pouze to, že Vrchní soud vPraze výšipokuty výrazně snížil na3 tisíce korun, tedy nahranici bagatelnosti, vedlo nakonec Ústavní soud ktomu, že stížnost zamítl.

– Pokud by vrchní soud výšipokuty nemoderoval, musel by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět avyslovit, že došlo kporušení stěžovatelových ústavně zaručených základních právasvobod. Takto došlo pouze kjejich zásahu, který lze ještě sohledem navýše uvedené zústavního hlediska výjimečně připustit.

– Uložení pořádkové pokuty takřka vpolovině zákonné sazby zaprvní anepříliš závažné porušení povinnosti dostavit sekpodání vysvětlení semůže jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda avjaké míře využije svého práva odepřít poskytnutí informace vsouladu s§ 16 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. tiskový zákon.

– Ani Úřad prozahraniční styky ainformace, ani Vrchní soud vPraze seadekvátně nezabývaly tím, že vdaném případě sejednalo onovináře, vyslýchaného vsouvislosti sjeho činností, dotýkající sevysoké politiky.

Přitom veuroatlantické oblasti nejpozději odvydánírozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států vevěci New York Times v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) patří tisková svoboda mezi preferované svobody, umožňující novinářům volně kritizovat politiky aveřejné činitele, pokud senejedná onepravdivé informace uveřejněné buď vědomě, nebo znedostatečně ověřených zdrojů: debata oveřejných záležitostech musí být nerušená, robustní aširoce otevřená. Význam ochrany novinářských zdrojů jako jeden zúhelných kamenů prosvobodu projevu potvrdil vesvé judikatuře opakovaně také Evropský soud prolidská práva, jenž vevěci Goodwin proti Spojenému království (č. 17488/90) zdůraznil, že beztakové ochrany by mohla být ohrožena role tisku jako veřejného strážce, jehož úkolem je poskytovat veřejnosti přesné aspolehlivé informace ozáležitostech veřejného zájmu. Nepřiměřené zásahy státních orgánů vůčinovinářským zdrojům mohou tyto odradit odpomoci tisku vinformování ootázkách obecného zájmu. Právo novinářů zamlčet své zdroje nemůže být považováno zapouhé privilegium, které je možné jim přiznat nebo odejmout vzávislosti nazákonnosti nebo nezákonnosti těchto zdrojů, ale zaopravdový atribut práva nainformace,snímž je třeba nakládat snejvětší obezřetností (Tillack proti Belgii č.20477/05, Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10).

– Svoboda tisku slouží knaplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost ootázkách, které jsou předmětem obecného zájmu akomentovat je. To sesamozřejmě vztahuje také nanovináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky vneperiodickém tisku.

– Orgány činné vtrestním řízení by seměly vyvarovat vevztahu knovinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že snovinářije zacházeno jinak apřísněji, než sjinými osobami.

– Pouze proúplnost lze dodat, že Ústavní soud nesdílí názor vrchního soudu aÚřadu prozahraniční styky ainformace, že stěžovatel reagoval „urážlivým anemístným způsobem“, jako by se„policejní orgán měl jeho představě přizpůsobit“, když trval najím navrženém termínu kpodání vysvětlení.

– Stěžovatel sevyjádřil emotivně, ale jeho reakce neobsahovala nic urážlivého. Orgánům veřejné moci by vtěchto věcech obecně slušelo více velkorysosti, stejně jako stěžovateli více zdrženlivosti vevyjádření.

Po rozkliknutí naleznete celý článek Jaroslava KmentyÚstavní soud: Orgány veřejné moci zklidněte hru a ataky na novináře.