Jiří Hanák – výjimečná postava jedné generace

Vnoci na pátek 5. června 2020 zemřel ve věku 82 let doyen českých sloupkařů, signatář Charty 77, Jiří Hanák.

Patřil ke generaci, zníž mnohé raný zážitek válečných let přivedl na levici až do komunistické strany, která se po únoru 1948 ujala moci. Patřil však ktěm, co měli vlastnost, která nebyla běžná ani tehdy, ani nyní – schopnost i ochotu rozpoznat vlastní omyly a chyby a pustit se do jejich nápravy i svědomím možného rizika.

Když vsrpnu 1968 dorazily do Prahy tanky vyslané zMoskvy, čekal ho odchod zrespektovaného týdeníku Reportér do dělnických povolání. Vzhledem kjeho dispozicím to nemohlo být vůbec snadné.Jenže Jiří Hanák se dokázal hodně a dobře bavit, hodně a rád přít, nikdy však nefňukal. Míval voblibě barevně znějící slova, čas od času cíleně volil i archaické obraty, které čtenáře nezbrzdí, jen na záblesk přimějí se zamyslet. Býval tak upřímný, že ostatní u stolu varoval, aby před ním neříkali dobré nápady, protože na žádný, který zazní vdebatě, se autorská práva nevztahují. Což bylo nepřímé přiznání, že jak rád až urputně hájil vlastní názor, tak i stál o to slyšet, co říkají druzí.

Miloval metafory, zkratky, což nutně nese riziko nepřesnosti, jako když fotbalista nekopne pokutový kop přímo. Jiří Hanák však dokázal slovy vystřihnout panenkovský oblouček, kdy brankář na míč nejenže nedosáhne, ale jen udiveně zírá, kudy se lehce snáší. Koho takový novinářský sloupek potrefil, dlouho si to pamatoval – také proto, že si to pamatovali i čtenáři.

Jeho jazyk, volba slov, stavba vět dávaly tušit, kolik toho dokázal přečíst. Nejvíce a nejlépe se to promítlo do řady příspěvků, které napsal na konci 90. let do časopisu Týden, od začátku byly koncipovány jako celek a následně vyšly knižně pod titulem Orwellovo století. Vněm se mu podařilo cosi výjimečného, nač dosáhne málokdo v profesi, kde se spovzdechem říkává, že noviny se během jediného dne napíšou, přečtou a zapomenou. Do portrétu dvacátého století vložil to nejlepší za svého talentu, umění řeči propojeného se znalostí faktů a souvislostí.

Pokud selhával, zpravidla tehdy, když se spolehl na svou jazykovou obratnost, ale už neměl tolik příležitosti a v poslední době možná ani chuti vyslechnout si jiný názor. Vždy však platilo, když pokud napsal něco, sčím jste nesouhlasili, tak vás to ani tolik nenaštvalo, ale mrzelo nebo i rozesmutnilo – právě tak jako nyní, když odešel.

Adam Černý

předseda Syndikátu novinářů

Jiří Hanák se narodil 27. února 1938. Od roku 1967 pracoval jako redaktor časopisu Reportér, za normalizace se musel živit jako dělník. Někdejší člen komunistické strany z let 1963 a 1968 byl jedním ze signatářů Charty 77. Od ledna 1988 působil v samizdatových Lidových novinách, kde zůstal i poté, co se z nich stal legální deník. Stál u zrodu časopisu Týden, byl i redaktorem Svobodného slova a mnoho let působil jako komentátor deníku Právo. Od roku 2016 byl v Lidových novinách autorem sobotního Posledního slova.Vroce 2005 získal novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, před pěti lety i novinářskou cenu Opus Vitae.